Často říkám, že ručně dělané předměty mají duši.

 

Pro vlastní rodinu jsem vyryla pár skleniček a hrníčků. Je to praktické, že si každý snadno poznáme ten svůj.

A pak máme samozřejmě i nějaké běžné "konfekční" nádobí. Ale pokaždé vždy jako první saháme po těch ručně rytých.

Přitahují oči, člověk si je rád prohlíží a domýšlí si příběhy, které se za obrázkem mohou skrývat.

Moje děti mají každou chvíli oblíbenou jinou skleničku. A já si pořád říkám, že musím porýt i ten zbytek, až nebudu vědět co s časem.

 

Ručně malované, nebo vypalované obrazy také pokaždé přitahují oči více, než fotografie. Sama mám doma pár ručně malovaných obrazů od jiných umělců a pokaždé v nich najdu něco nového, neokoukávají se a mám k nim vztah.

Nevím, jestli měli Indiáni pravdu, že fotky kradou duši, ale jsem si jistá, že ručně dělané předměty a díla svou duši vyzařují do prostoru.

 

Co chci ale určitě říct, je, že na strojově dělaných předmětech nevidím nic špatného.

Mají svůj vlastní účel, například pokud potřebujete větší množství stejných předmětů, třeba do dřeva vypálené jmenovky pro svatební zasedací pořádek u hostiny. V takovém případě je nesmysl si je nechat zhotovit ručně. Pro tyhle účely vám mnohem lépe poslouží firma, která vypaluje do dřeva obrázky a texty laserem.

Ale osobně se přikláním k tomu, že pokud si chcete nechat udělat portrét, zvěčnit oblíbeného domácího mazlíčka na hrníčku, nebo třeba sháníte přípitkové sklenice na svatbu, pro takové případy je mnohem osobnější mít ručně zhotovený předmět. 

Krom obrázku, který sám o sobě je skvělý už jen tím, co pro vás osobně znamená, tam bude navíc ještě něco.

To něco jsou nepřehlédnutelné tahy rukou, dodaný důraz na některé části obrázku, naopak potlačení jiných rušivých částí. To něco tomu dodá zkušené oko výtvarníka a vdechnutí vlastního osobitého stylu.

 

Ručně dělané výrobky časem neztrácejí na ceně, naopak s postupujícím časem jejich cena roste. 

 

Občas, když ryju nějaký hrníček, nebo třeba vázu, představuju si, jak za 150 let v nějakém pořadu v holografické televizi budou dávat pořad o starožitnostech, a jedna dáma tam přinese jeden z mých výrobků, pravda, možná už trošku poškrábaný časem, ale pořád se zřetelnou rytinou a bude chtít znát jeho přibližnou hodnotu. Odborníci samozřejmě okamžitě rozpoznají můj styl, zalapají po dechu a vydechnou: "Hedi Made", načež se mezi porotci a majitelkou strhne bitka o ten strašně cenný hrníček. To se samozřejmě zapíše do historie vysílání a tím ještě víc zvýší cenu ostatních mých děl :-D

Ale konec legrace a teď zas trochu vážně.

 

Pojďme si i ukázat, jaký je rozdíl třeba mezi fotkou vypálenou laserem a ručně vypáleným obrazem:

 

 

První (srdce) obrázek je laserem vypálená fotka a další je jeden z mých portrétů. 

Rozdíl je vidět okamžitě, Laser vypálí vše, jak bylo na fotce, nedovede vzít v potaz více svůj podklad. Dřevo má léta a v každé části má trochu jinou hustotu vláken, takže v jednom místě pro stejný odstín potřebujete zahřívat místo déle, na jiném zase kratší dobu. Zatímco já to při tvorbě vidím a cítím a přizpůsobím tomu své tahy, laser jede podle programu a podklad nezohledňuje. 

Dále je třeba patrný i rozdílný kontrast. Ten dodám svým vlastním citem pro efekt. Laser samozřejmě nic takového neumí a opět vypaluje tak, jak mu fotka přišla v nulách a jedničkách do programu. Mohl by do toho zasáhnout člověk, který laser obsluhuje a mohl by fotku třeba doladit v grafickém programu, ale to už celou práci opět prodražuje a stále neřeší problém s podkladem. Navíc i stejný typ dřeva se pokaždé může chovat trochu jinak a co bylo vhodné zvýšení kontrastu u fotky minule, nemusí být vhodné příště. To jsou problémy, které pyrografik nemusí vůbec řešit, vše tvoří okamžitě a podle potřeby.

 

Laser také neumí jít moc do hloubky, nedovede využít i potenciál plastičnosti. Když vypaluji obraz do dřeva, ráda některé části propaluji do větší hloubky a dodávám tak obrázku doslova další rozměr. 

 

 

Vidět to můžete na detailech vrabců. Tenhle obraz a zároveň jmenovku jsem vypálila rodičům k jejich vchodu a pokaždé, když jdu kolem, mám chuť si na něj sáhnout.

Těžko se tomu odolává.

 

A jaký je rozdíl mezi ručně rytou sklenicí a sklenicí, která je pískovaná?

 

Krom už u pyrografie zmíněného rozdílu, že ruční práce dodává rytině duši, jedinečný styl a dokáže zvýrazňovat důležité a potlačovat nepodstatné, tak pískování, narozdíl od rytiny, není tolik vidět a neumožňuje stínování a vytváření drobných detailů. Stejně je na tom leptané sklo.

Hrníček s medvědem je pískovaný a krasobruslařka je rytá. Doporučuji si fotky rozkliknout.

 

 

Nejbližší rytému sklu je sklo ryté laserem, ale tam už zase chybí ten efekt, co přináší ruční práce. Nicméně to mohu vřele doporučit pro sériovou výrobu. 

 

Na konec se vrátím zase k té duši. Řekněte, máte doma něco s duší?

Jestli ne, není nejvyšší čas si ji dopřát? A pokud už něco s duší doma máte, co takhle rozšířit sbírku?

Ať jim není smutno :-)

 

Legenda:

Zmíněná duše je myšlena tato:

 

a ne tato:

 

 

Jen pro pořádek :-)